Pochválen budiž středověk, čas mýtů, pověr a temných zjevení, neboť on propůjčil masce XIII. století palčivou sžíravost, jež se proleptala i skrze více méně standardní hudební náplň Amuletu.

Svěžest kytar, pulzující dynamika a slušný cit pro melodii, toť vstupní vklad do velkého gambitu. Třináctka staví svoje hudební hrady pečlivě a bez zjevného tápání noviců (do jejichž řad se samosebou ani neřadila). Skladby překypují svěžestí a dobře namíchanou medovinou rytmiky a atmosféry. Někdy silná a hustá, jinde zase spíše vzletná a uvolněná - bez výjimky však opojná jako dotek letní noci. Vzkvétající sémě vlkodlačí originality je už od počátku dobře patrné - ačkoli vliv velkých model gotiky je silný (jak také jinak), XIII. století dělá muziku po svém. Tu se ohlédnout k nevázanosti hard rocku, tu zase neváhají sáhnout k motivu popovějšího zabarvení, nebrání se ani křehké baladičnosti se středověkým odérem. Dovedou uchopit zdánlivě nesourodé hudební vlivy a vměstnat je pod černý gotický rubáš, aniž by vznikal dojem nesourodosti a nepatřičnosti.

Unikátním zrodem prochází fantaskní snová poetika, která zpočátku neklidně šeptá v pozadí, posléze se však stále více a více dostává dopředu. Právě obrazotvorná moc slova, ovládaná hlasivkami Petra Štěpána, stále výrazněji barví rockový obsah do podivně zadumaného a melancholického karmínu. Nesmělé družení gotiky se šerosvětem víl, upírů a vlkodlaků je mnohde trochu křečovité, přesto však fascinuje a umocňuje silný náboj alba.

Paradoxně tak právě přímočarost a zpěvnost, která jinak šlechtí gothic rock, mohla být hrobem Amuletu, ale talent a vynalézavost jeho tvůrců, jdoucí ruku v ruce s textařskou prací pozvedla standartu s číslem XIII vysoko do podmračených nebes. Umění vysochat chytlavou a precizní píseň a na jejích bedrech předat poselství posluchači, to je velký dar!

Navzdory létům, které jako splašené stádo pegasů přeletěly nad světem, zůstává debut stále živý a přesvědčivý. Elektrizující výboje, znepokojivá atmosféra a deset skvělých svědectví o síle dětí XIII. století... A ani stopa nostalgie...

>------------------------------------------------------<

Jen nechte pod monumentem mistra znít též loutnu Marigoldovu. Pravda, tóny jsou to neumělé, a přece tolik chtějí míti krásu všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo - pro nikoho... Chtěl bych jim vdechnout kouzlo gotiky, dát jim křídla havraní a svůdnost Macbeth, budit ze sna Svaté na nebi...

To všechno ovládá magie XIII. století, to všechno vetkala do své další středověké kroniky, která svou délkou a rozpětím přesahuje vše, co jsme z dílny Třináctky kdy (do i od roku 1994) vyslechli.

A jak už u velkých porcí hudby bývá zvykem, je těžké zajistit obsahu jednolitost a soudržnost. Obzvlášť, když přistupujete k zvukové formě s takovou avantgardností a odvahou, jako bratři Štěpánové. První polovina Gotiky je oslavou tvůrčího vzmachu a kuráže. Pokud jsme o debutu mohli směle škrabat do svých pomíjivých pergamenů slova jako dynamické a kytarové, pak o Gotice můžeme bez zábran křičet do světa, že je elektronická. Titulní skladba plyne v rozkošně ztuchlých proudech času, tiše, ladně a podmanivě. Omamná příchuť textů barví tu čerstvou krev lomených oblouků a hrozivých portálů do něžné černě, která se jako had obtáčí kolem kytarovější Macbeth, mateřsky laská v nokturnu Svatí na nebi, v pokojném souzvuku atmosferičnosti tepe v Mystery Ana, plačtivě konejší v náručí klavírní balady Ten starý dům se rozpadá.

Jádro instrumentace tvoří nejrůznější elektronické přízdůbky, echa, názvuky, pravidelnost samplů, která kupodivu nijak nezeslabuje atmosféru, jen ji nastavuje zrcadlo a poodhaluje její druhou dimenzi. Skvělým příkladem je předělávka výsostně gothic - rockového fláku Justina, která se v rukou elektronického orchestru stává mnohem zadumanější, a přesto silný náboj zůstává.

Novým zjevení je též “operní” teatrálnost, která jiskřivým hlasem vládne v překrásném opusu Mistr a Markétka. Rockovější Mistr Leonard, příbuzný skladeb z éry Amuletu, a téměř metalově sychravý Hněv andělů, příjemně nadnášejí závěr alba. Závěr, který není zrovna dvakrát přesvědčivý - Tango Salieri připomíná zvukový dadaismus, slepovaný berličkou samplů do jakéhos takéhos tvaru (navíc ve dvou exemplářích), Opus pro Macbeth zase zatvrzele skřípá jako bezduchá plechová marioneta, avantgardní nechtěňátko. O kolik povedenější je krvavý sabbating Blood is life...

Méně bylo by více, dva tak hudebně rozdílné póly se obtížně stravují i v rámci 75 minut. A tak se tahle sbírka skladeb z let 1992 - 1994 nakonec poněkud rozpouští v elektronickém entusiasmu, ačkoli většina jejích dítek je více než povedená...

>------------------------------------------------------<

Syrová i surová vidino konce a zmaru...

Ponurá, podmračená, bouřlivá, zvířecí - taková je tvář desky Nosferatu. Stabilní bratrské duo přizvalo na svůj gotický škuner kytaristu Michala Kourka a basáka Jiřího Šindelku, kteří ozdobili již několik skladeb Gotiky; a vánky elektronické avantgardy nahradil nemilosrdně hutný vichr kytar. Do mrazivých zvuků intra se vlomí úvodní kompozice Nosferatu is dead vehementně, jako sama zubatá. Zvuk je nejplastičtější a nejšťavnatější za celou dobu existence Třináctky, nebývalá je i členitá práce celého upířího orchestru. Namísto doslovné gotické přímočarosti a jednolitosti štrikuje každý instrument proměnlivou zvukovou tkaninu - dokonce i srdce kapely - bicí Pavla Štěpána duní a zvoní místy až nezvykle pestře.

O Michalu Kourkovi jsem kdesi zaslechl, že prý táhl XIII. století až příliš k metalu - nemohu souhlasit. Jeho práce je ukázková, padne k apokalyptické, bouřné a dekadentní poetice textů jako ulitá - místy trhá vlkodlačími zuby předivo umrlčích eposů na cucky, jindy se zase zmítá jako Nemrtvý pod doteky slunce. Krvavá gotika ano, ale metal? Šestistrunný tandem skýtá nebývalou masitost a výmluvnost, ale není jedinou funebrální dominantou alba - jakoby se vanutí Gotiky navracelo do karnevalu noci v mysticky mlhavé Legendě o krysaři, v rozechvělé litanii Upír s houslemi a v zoufale horoucné modlitbě k Padlému v Květech zla. Klávesy, zpěv a decentní doprovod bicích - atmosféra zahuštěná až k hranicím snesitelnosti, jak hudebně, tak textově. Teze o gotické póze a přetvářce padají jak andělé...

Evangelium nesvatého Petra Štěpána rozpíná svá bludná netopýří křídla v každé skladbě - Antikrist, Nevěsta temnot, Svatá válka, Evangelium, Černý měsíc - všemi prostupuje dekadentně temná smola, plná ďáblu upsaných duší a trpkých konců. A aby se neronily jen žalné slzy, tak na skočnější rockovou notu brnká inkviziční výpalna Torquemado... Zkrátka, co si hrdlo a kletá duše žádá...

Hudebně vyzrálé, ideálně pojící obě dimenze XIII. století do jednoho celku, tvrdého jako kámen karpatských hradů, temného jako tisíciletý hvozd, ale zároveň přitažlivého a skvěle vyváženého.

Nová alchymie, starý magnetismus. Nosferatu vládne!

>------------------------------------------------------<

Slyšte, slyšte, jakou hudbu vám děti noci hrají...

Až s magickou uhrančivostí rozplétá své závoje album s výmluvným názvem Werewolf. Záměr tvůrců naplnil jeho duši velmi pozvolnou, o to však intenzivnější hypnotickou silou, která se od prvních tónů stupňuje a stupňuje, až přerůstá do snového hudebního karnevalu světla a stínu, slz a smíchu. A po všech těch cestách skrze tajemná zákoutí tohoto alba bych si dovolil k úvodní charakteristice přisadit ještě slovo “nevyrovnané”, byť s velmi obroušenými hranami výtky.

Úvodní hymnus Transylvania Werewolf je jednou z nejtemnějších stránek kroniky XIII. století. Text kypící nejen klasickými rekvizitami, ale i působivými motivy osamění a zmaru pluje jako žalná inkantace na hladině kolébavých kláves a kytar, které zřetelně otupují svou rockovou syrovost a dumavě se prohánějí v soumračných kulisách. Je to příběh celého alba - prim hraje Štěpánův perfektní zpěv a velmi povedené texty, hudební složka dokresluje vampirické melodrama z povzdálí, není až tak dominantní, spokojuje se často s velmi komorními party v dramatu. Bolestně křehký karmín vzkvétá k dokonalosti zejména v mlhou zahalené Julii, působivý dialog muže a ženy, shakespearovská procítěnost, dosahující až k samotným pekelným nebesům. Hymnem temných duší pak musí být houpavá modlitba noci Vampire Woodoo, s textem, který přesahuje svou naléhavostí i tradičně vysoký standart páně Štěpána.

Posluchač zaměřený na přímočarost a kytarovou syrovost se čerstvou krví nasytí pouze u skladby Psycho, která mi přeci jen do té vášnivě zoufalé atmosféry alba příliš nesedí. Mnohem příznivější konstelace nastává na následujícím Třináctém znamení, v němž se snoubí pořádná porce rockové melodiky, přičemž ale atmosféra souzní s celkem v pekelně strhující harmonii. Prim však hrají co možno nejhlouběji vyladěné violy, zvuk strhaných strun a kvílivé tryzny kláves, kouzlící výrazné momentky temnoty a zmaru. Tak vyhlíží zpoza závoje další z mnoha vampírových tváří, tvář křehká, neuchopitelná, bolestná...

Velkou váhu unesl zpěvák a textař v jedné osobě s grácií, jeho letmé doteky s hudební sekcí i dialogické jiskření dokáží dodat albu Werewolf podmanivou hloubku, byť někdy přeci jen vzbuzují nejednoznačný dojem. XIII. století odívá se do kůže vlkodlačí a v podivné travestii noci a dne je zvláštní, rozjitřené a místy až negoticky expresivní a osobní.

>------------------------------------------------------<

Byl - li Werewolf albem, které se s upíří něhou přivinulo posluchači k tělu a nechalo ho dlouze v sebezničující rozkoši vychutnávat extatické spojení, je tento kousek mnohem odtažitějším, avšak o to jednolitějším činem uměleckým.

Snad nejdoslovněji se zde naplňuje poslání a podoba gotického rocku, od první do poslední skladby víte, na jaké lodi stojíte a kam vás unáší. Jednotlivé kompozice jsou budovány podle pevného schématu, ve kterém mají své přesně vymezené místo harmonicky sladěné hroty kytar, řezající své kousky s učebnicovou dynamikou, vycizelované hrany kláves a účinné kontrasty vokálních linek. Je v tom obrovský vnitřní řád a téměř neúprosná logika. A v tom řádu a logice zase krása, která z tohoto alba dělá klenot.

V rámci poměrně uzavřené struktury vzniká magické napětí - generované nejen z (opět) perfektně odvedené textařské práce, ale i nádherně vystavěných refrénů. Přesně načasované vrcholy kompozic vyrůstají ze zdánlivě nezáludného a pravidelného příboje tónů, překvapují a mocně působí - chytlavé a přitom nevlezlé. Každá skladba má svůj vnitřní rytmus, od svižného vichru (Vampires, Candyman), přes houpavý vánek (Vítr z Karpat), po libou gotickou zatuchlinu, která musí každé temné duši přivodit nezemské blaho (krvavě něžná Elisabeth, Dům kde tančí mrtvý). Ukázkově zkrocený hřebec rytmické sekce - neomylný tepot basy a bicích - kouzelně úsporné klávesy a šlapající kytary, jejichž riffy jsou jednotící hmotou - toť alchymie čisté gotiky. Úchvatné spáření uhrančivých klávesových motivů a výbušné dynamiky rocku se zavrtává hluboko pod kůži, stává se kouzelným zaříkání, kterému nelze odolat.

Pokud bychom chtěli někomu mermomocí vtlouci do šišky, cože je to ta rocková gotika, bylo by toto album nutnou Biblí. Snoubí v sobě všechny tváře, všechny barvy a emoce, byť neustále uchovává nadhled a brání se přílišným citovým výlevů... Mocný krok k čistotě hmoty byl učiněn!

>------------------------------------------------------<

Tam, v křivolakých uličkách, za horizonty všedního dne a šedivých myšlenek, v přízračném světle zašlých neonů, plave v řece noci a času Café Bizarre. U ohmataných stolů tu sedávají bok po boku vybledlé tváře z černobílých fotografií a dávno zapomenutých obrazů - Bela Lugoshi, Shelley, Baudelaire, Poe, Murnau, Byron - sní své opojně zahnívající sny nad sklenicemi absintu, zatímco kdesi vzadu, z reproduktoru starého rádia, pláče reportér nad ohnivou zkázou Hindenburgu...

Bože, je to tak strašné...

Vítej v panoptiku, drahý čtenáři - líbí se ti v Café Bizarre, líbí se Ti v pokrouceném světě dekadence tak groteskním, až se letmo dotýká bezstarostné barevnosti a ševelu poetismu? Vítej ve světě Metropolis, našeho posledního zastavení na vyčerpávající pouti světem XIII. století. A při žádném loučení se nemají ronit slzy, alespoň ne tady, v Café Bizarre! Dost bylo pokroucený těl stromů, kvílení vlkodlaků, stenů a lásek Nemrtvých - je čas rozsvítit kalné žárovky, je čas zasednout s prokletými básníky... a - ano, snít své sny o Metropoli, o dávných vizích, které snad dojdou naplnění.

Gotické horizonty pro nové milénium, praví přebal alba. Ano, jsou to krásné horizonty, tesané rukama mistrů hutného expresionismu i minimalistického impresionismu. Objevte je, ponořte se do vod alba Metropolis nevázáni předsudky, očekáváními. Jeho na první pohled chladná tvář možná odpuzuje... Pravda, všechno vyhlíží tak uměle, až nelidsky pravidelně - pulzující naefektovaná basa, plechové fanfáry kláves, neúplatný tep bicích - ale pod povrchem dříme žhavé srdce a brána do jinam!

O kolik úsporněji pracují s barvami děti XIII. století! Je v tom snad úsečnost, ale úsečnost, která brilantním způsobem zdůrazňuje grandióznost a propracovanost. Zvládni formu a ovládneš obsah, jak prosté... Titulní skladba přikrývá pod ocelovým povlakem překvapivě dynamickou hmotu; jen přistoupit na tu hru a sledovat jak text, tak hudební doprovod, nerozsekávat je, vnímat je jako jeden celek. A náhle se z odtažité dokonalosti začnou vynořovat povědomé ozvy... Snad všechna echa minulosti zapracované do gotické moderny, vizionářské každým coulem, v níž není nouze o šoky. V osmi minutové Bela Lugoshi´s dead (I´m Dracula), původně z pekelné stáje Bauhaus, pochopíte, co to znamená těžit z minima maximum, v chytlavé kytarovce London After Midnight pěje poprvé Petr Štěpán kompletně anglicky, ve Stonehenge pochytíte zase, na mou duši, vůni keltských motivů... Něžnost, brutalita, slunce, bouře... A všechno zastítěné nebývale experimentálním a avantgardním pláštěm, který padne XIII. století mnohem slušivěji, než na Gotice.

Má je Metropolis! Až mě snad někdo bude hledat, najde mě v Café Bizarre - sedím vedle Charlese Baudelaira a vyprávím mu o květech rockové gotiky...

A maestro trpělivě naslouchá...

zaslal ANONYM